Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
SIGUR RÓS a jejich recept na úspěch? Úzkostlivě strážit přehledné hranice post-rocku a ambientu, vyprodukovat pět alb dle velmi stejného receptu. Nebát se stát za tím, co chci dělat a tvářit se nesměle.
Islanďané na „Inni“ (volně přeloženo uvnitř) rekapitulují svou téměř osmnáct let dlouhou muzikantskou cestu. Děje se ve formě koncertního dvojdisku, jenž dostal i zkrácený vizuální přehoz. Více než půldruhé hodiny přináší v drážkách obou audio disků nejen důstojný vzorek materiálu, jenž z kvarteta udělal jednu z vůdčích veličin žánru, ale i dosti věrný odraz koncertní atmosféry. Obojí tudíž tou nejlepší pozvánkou ke shlédnutí filmového záznamu, a to jak pro zasvěceného fanouška, tak i náhodného kolemjdoucího.
Předtím než přejdeme k DVD se sluší dodat, že patnácti položková kompilace, chvályhodně operuje s pěti skladbami ze stále ještě poslední řadovky „Með Suð Í Eyrum Við Spilum Endalaust” z roku 2008. Tímto bych nechtěl říci, že je právě tato deska nejpovedenější (ony jsou všechny povedené tak nějak stejně), avšak oceňuji, že téměř její polovina byla pět měsíců po vydání živě přehrána během dvou listopadových dní v londýnském Alexandra Palace. Kolikero zaběhlých umělců si umí dodat podobnou odvahu? „Með Suð Í Eyrum Við Spilum Endalaust” (S hukotem v uších hrajeme bez přestání) také představuje v diskografii kvarteta asi „největší krůček“ k malinkatému „brit-pop“ odlehčení léty zajetého tvůrčího přístupu. Naopak zástupce silně svázané ambietní prvotiny „Von“ je pouze jeden. Konečně podmínku speciálně připraveného bonusu splňuje „Lúppulagið”.
Hlavním poznávacím znamením tvorby SIGUR RÓS je neoddiskutovatelný talent při formování hudebních gradací např. v „Popplagið“ (populární píseň), zde samozřejmě výtečně zachycený. Citlivé vrstvení minimalistických motivů spojené s trpělivým pošťuchování, hromaděním různých druhů něžných hudebních vánků, jejich splétání a následné vyústění v orkán. K tomuto hojně, vedle vokálů v mateřštině, dopomáhá i využívání neverbálního jazyka (majícího jméno Vonlenska) vyjadřujícího emoce spojené s hudbou. Pojetí Þór Birgissonova falzetu se skutečně spíše chová jako další vysoko laděný hudební nástroj, než jistý druh imaginárního zpěvu, např. scatu a jemu podobných hatmatilek a je jasné, že právě tady narážíme na pomyslný kámen úrazu. Každopádně tipuji, že konečný výsledek vzbudí u tolerantních posluchačů přinejmenším aspoň špetku respektu, protože, co si budeme povídat, čtveřice zralých třicátníků jednoduše umí složit a naočkovat návykové nálady, navíc živě prezentované s obří dávkou charismatu.
Fluidum především sálá z hodinu a čtvrt černobíle nasnímaného koncertu, který je prokládán krátkými informacemi různorodého ražení, zejména historickými šoty. Bohužel musím konstatovat, že bych tyto raději uvítal pohromadě, a možná v mnohem větší míře ve speciální sekci menu. Prostřihy podané podobným způsobem spíše ruší dechberoucí minimalistickou hru světel, která dodává bezchybnému muzikantskému provedení látky další dimenzi. Kamera a střih přesně v souladu s hudbou plynule rozebírají detaily a společně s úchvatným harmonickým tancem pološer připravují skutečně zajímavé studie všech hráčů a jejich instrumentů. Za zmínku určitě stojí pohledy na smyčcem v život uváděnou Birgissonovu kytaru a pěkné jsou i průhledy na tlukot bicí soupravy.
Kostýmy aktérů jenom dopilovávají všudypřítomné mystično k dokonalosti. Režisér Vincent Morisset vskutku prokázal obrovský cit a hudební podklady načinčal k parádní podívané. Pro srovnání poslouží i neméně povedené čtyři skladby s ostřejším obrazem na bonusovém odkazu, které také neztrácejí nic na přesvědčivosti, zvláště úžasná „Hafsól“ (sluneční moře), se sexy monotónní basovou kytarou drážděnou paličkou od bicích, rozehrává další nástroje z vybavení ansámblu, kde vše zakončuje flétna.
„Inni“ je ideální volba pro ty, kterým se nechce kupovat jednotlivé disky, představující skvělý průřez tvorbou. Pro fanoušky potom hodnotná a hlavně velmi příjemná povinnost.
1.CD 1: Svefn-g-englar
2. Glósóli
3. Ný Batterí
4. Fljótavík
5. Við Spilum Endalaust
6. Hoppípolla
7. Með Blóðnasir
8. Inní Mér Syngur Vitleysingur
9. E-Bow
10.CD 2: Sæglópur
11. Festival
12. Hafsól
13. All Alright
14. Popplagið
15. Lúppulagið
16.DVD: Ný Batterí
17. Svefn-g-englar
18. Fljótavík
19. Inní Mér Syngur Vitleysingur
20. Sæglópur
21. Festival
22. E-Bow
23. Popplagið
24. Lúppulagið
25.Bonus DVD: All Alright
26. Glósóli
27. Hafsól
28. Við Spilum Endalaust
Diskografie
Átta (2023) Kveikur (2013) Valtari (2012) Inni (live) (2011) Með Suð Í Eyrum Við Spilum Endalaust (2008) Takk... (2005) ( ) (2002) Ágætis Byrjun (1999) Von (1997)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2011 Vydavatel: Krunk Stopáž: 104:03 + 7
Produkce: John Best, Dean O’Connor, Vincent Morisset
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
STEVEN WILSON - Presents Intrigue: Progressive Sounds In UK Alternative Music 1979-89
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.
Hezky uchopil Mark Tremonti nové album. Často jako by dominantně riffující kytara sváděla souboj s jeho přesvědčivým vokálem. Důrazné a současně melodické album, které je možno definovat jednoduchým konstatováním - moderní a přesto klasický heavy metal.
Tohle album ukazuje, že zřejmě nejen samotná skupina, ale i vlastní jednoduše melodický deathmetalový styl se zdá značně vyčerpaný, alespoň pokud se dělá takto klišovitě, jako to předvádí současní THE BLACK DAHLIA MURDER. Hodně vlažné je to.